Kočka každou noc budila svou majitelku a vyháněla ji z ložnice. Žena si myslela, že má kočka psychické problémy, až do dne, kdy ji vzala k veterináři.
„Jsem veterinářka a často mě volají v noci. Lidé jsou přesvědčeni, že když máte titul, měli byste být schopni vyřešit všechno – od kýchnutí psa až po záchranu jeho života. Ale Anna volala uprostřed dne. A v jejím hlase byla taková únava, jako by nespala celé měsíce.“
„Haló, je tohle klinika? Jmenuji se Anna. Mám tu objednanou schůzku. Mám problém se svou kočkou… Nedá mi spát.“
Výraz „kočka mi nedá spát“ mohl znamenat cokoli. Ale v jejím tónu hlasu nebyla žádná podrážděnost, jen obavy.
Anna dorazila úhledně oblečená, trochu napjatá. Kolem padesáti pěti let, s důkladným sestřihem, kabát stejné barvy jako její boty. Pečlivě držela nosič, jako by v něm byl jemný porcelán.
„Tohle je Luna,“ řekla. „Hezké jméno, vybral mi ho manžel. Ale v noci už to není Luna, je to budík s drápy.“
Z nosiče mě pozorovaly dvě velké oči. Velká šedá kočka s hustou srstí a klidným pohledem. Žádná agrese.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
Anna se zhluboka nadechla.
„Budí mě každou noc. Vždycky kolem třetí nebo čtvrté ráno. Nejdřív se mi jemně dotkne tlapkou tváře. Pokud nereaguji, začne bít silněji. Možná mi i kousne do ruky. Stáhne si peřinu. Neuklidní se, dokud se nezvednu a nejdu spát na gauči v obýváku. A jakmile odejdu – usadí se mi na polštář a spí až do rána.“
„Jak dlouho tohle trvá?“
„Asi tři měsíce. Nejdřív jsem si myslel, že se jí zhoršila povaha. Pak jsem se rozhodl, že jsou to nervy. Terapeut řekl, že je to nespavost způsobená stresem. Dal mi sedativa. Ale nic to nezměnilo.“
Luna tiše seděla vedle své majitelky a nespouštěla z ní oči. Prohlédl jsem si kočku. Pravidelný srdeční tep, jasný dech, normální váha. Naprosto zdravé zvíře.
A v tu chvíli jsem si s hrůzou náhle uvědomila, že kočka nemá žádné psychické problémy a že to, co se děje, je mnohem hroznější…
„Anno,“ zeptala jsem se, „jak se cítíš, když tě probudí?“
Chvíli přemýšlela.
„Je mi špatně. Srdce mi buší. Mám sucho v ústech. Někdy mám pocit, že nemůžu dýchat. Nejdřív si myslím, že mi stoupá krevní tlak. Dám si prášek pod jazyk a jdu na pohovku. Po chvíli se to zlepší.“
„Řekl ti už někdo, že chrápeš?“
Začervenala se.
„Sousedka jednou říkala, že v noci mám pocit, jako bych přestala dýchat, a pak se najednou zhluboka nadechla.“
Podívala jsem se na kočku. Ani na chvíli nespustila oči z Anny.
„Zdá se, že tě Luna nebudí, protože je zlá,“ řekla jsem. „Je možné, že reaguje na to, co se s tebou děje, když spíš. Zvířata vycítí, kdy se změní dýchání nebo kdy se srdeční tep stane neobvyklým. Pro ni je to varovný signál.“
Anna se na mě podívala, jako bych řekla něco divného.
„Myslíš, že mě zachraňuje?“
„Nemůžu to dokázat,“ odpověděla jsem. „Ale jsem si jistá, že problém není v kočce. Musíte udělat nějaké testy. Krevní testy, hladinu cukru v krvi, zkontrolovat její srdce, možná i dýchání během spánku. Začněte s tím.“
Dlouho mlčela a pak přikývla.
O týden později Anna znovu zavolala. Tupá únava v jejím hlase byla pryč.
„Nechala jsem si udělat testy,“ řekla. „Mám vysokou hladinu cukru v krvi. A doktor mě poslal ke kardiologovi. Zjistili problémy se srdcem. Říkali, že se mi v noci někdy zastaví dýchání. Poslali mě na další testy. Doktor řekl, že je to vážné.“
Na chvíli se odmlčela a tiše dodala:
„Kdyby mě Luna nevzbudila… pořád bych to sváděla na nervy.“
Teď Anna podstupuje léčbu. Dostala léky a spánkovou terapii. Už spí lépe. Luna stále chodí v noci, ale teď si jen lehne vedle ní a tiše vrní.
