Žena v autobuse si položila bosou nohu přímo na mou loketní opěrku — po několika zdvořilých žádostech jsem pochopil, že slovy ji nepřesvědčím 😨
Po náročné směně jsem toužil jen po jediném — v klidu se dostat domů.
Autobus byl téměř plný. Sedl jsem si k uličce, opřel se a už jsem chtěl zavřít oči, když jsem ucítil něco u lokte.
Otočil jsem hlavu a ztuhl.
Na mé loketní opěrce ležela cizí bosá noha.
Žena sedící za mnou natáhla nohu mezi sedadla a pohodlně si ji tam položila.
Otočil jsem se.
— Promiňte, mohla byste si dát nohu pryč?
Ani neotevřela oči.
Svou žádost jsem zopakoval.
Žena pak pootevřela jedno oko a podrážděně řekla:
— Jsem unavená. Chvíli to vydržíte.
Pak znovu předstírala, že spí.
Několik cestujících už si mezi sebou začalo vyměňovat pohledy.
Rozhodl jsem se nehádát a trochu jsem se posunul, ale o minutu později žena natáhla nohu ještě dál a zabrala celou loketní opěrku.
Tehdy jsem si všiml lahve studené vody ve své tašce.
A dostal jsem jednoduchý nápad.
Otevřel jsem láhev, napil se a při další zatáčce ji lehce naklonil.
Několik studených kapek dopadlo přímo na její chodidlo.
Žena okamžitě vyskočila.
— Co to děláte?!
Klidně jsem pokrčil rameny.
— Promiňte. Autobus sebou cukl.
Cestující naproti se pousmál:
— Aspoň je teď vaše noha konečně tam, kde má být.
Někdo vedle se zasmál.
Starší muž dodal:
— Třikrát vás slušně požádal, abyste si tu nohu dala pryč.
Žena se rozhlédla a pochopila, že ji nikdo nepodporuje.
Beze slova si obula boty, otočila se k oknu a po zbytek cesty už nic neřekla.
A já si konečně mohl v klidu položit ruku na vlastní loketní opěrku.
Někdy zdvořilá prosba nestačí.
Ale pozornost ostatních dokáže některým lidem překvapivě rychle připomenout dobré vychování.
