Prodal svou krev, abych mohl studovat, ale teď, když vydělávám 100 000 ₱ měsíčně, když si pro mě přišel říct, nedal jsem mu ani cent.
Když mě přijali na vysokou školu, neměl jsem nic jiného než přijímací dopis a sen o úniku z chudoby. Náš život byl tak těžký, že když bylo na stole maso, vědělo o tom celé sousedství.
Moje matka zemřela, když mi bylo pouhých deset let, a můj biologický otec zmizel dávno předtím, než jsem se s ním mohl setkat. Jediný, kdo mě přijal, byl muž, který se mnou neměl žádné pokrevní vazby: můj adoptivní otec.
Byl to nejlepší přítel mé matky v jejím mládí a živil se tlačením vozíku nebo jízdou na tříkolce. Bydlel v malém desetimetrovém pronajatém pokoji u řeky. Když moje matka zemřela, byl to on, kdo mi navzdory vlastní chudobě nabídl výchovu. Během mých let studia pracoval ve dne v noci, dokonce se zadlužil, jen abych nemusel odejít ze školy.
Pamatuji si, jak jsem jednou potřeboval zaplatit poplatek za kurz navíc, ale styděl jsem se ho zeptat. Tu noc mi tiše podal nějaké zmačkané bankovky, které páchly nemocničními léky, a tiše řekl:
„Váš otec právě daroval krev. Dali mi malou odměnu. Vezmi si ji, synu.“
Tu noc jsem plakal. Kdo by se znovu a znovu podrobil darování krve jen proto, aby podpořil studium dítěte, které ani není jeho biologickým synem? Můj otec to dělal celou střední školu. Nikdo se o tom nikdy nedozvěděl, kromě nás dvou.
Když mě přijali na prestižní univerzitu v Manile, málem se rozplakal radostí, když mě objal a řekl:
„Jsi silný, synu. Bojuj. Nebudu ti moci pomáhat věčně, ale musíš studovat, abys se z tohohle života dostal.“
Během vysoké školy jsem pracoval na několika brigádách: v kavárnách, doučoval, kdekoli jsem mohl. I tak mi každý měsíc posílal pár stovek pesos, i když to bylo vše, co mu zbylo. Říkal jsem mu, aby to nedělal, ale on vždycky odpovídal:
„Jsou to moje peníze a máš právo je dostat, synu.“
Po promoci jsem dostal práci v zahraniční firmě. Můj první plat byl 15 000 pesos a hned jsem mu poslal 5 000 pesos. Ale on je odmítl a řekl:
„Ty peníze si ušetři. Budeš je v budoucnu potřebovat. Už jsem starý a moc jich nepotřebuji.“
Uplynulo téměř deset let a já se stal ředitelem. Můj měsíční plat přesahoval 100 000 pesos. Přemýšlel jsem, že bych ho přivedl k sobě do města, ale on to odmítl. Řekl, že si už zvykl na svůj prostý život a nechce být přítěží. Protože jsem znal jeho tvrdohlavost, netrval jsem na tom.
Až do jednoho dne mě přišel navštívit. Byl velmi hubený, s opálenou pletí a úplně šedivými vlasy. Plaše se posadil na kraj pohovky a tiše řekl:
„Synku… tvůj otec je už starý.“ Rozmazává se mi zrak, třesou se mi ruce a často onemocním. Doktor říká, že potřebuji operaci, která bude stát asi 60 000 pesos. Nemám se na koho jiného obrátit… proto jsem si za vámi pro půjčku přišel.
Mlčel jsem. Vzpomínal jsem na noci, kdy mi vařil rýži a polévku, když jsem byl nemocný. Na chvíle, kdy se vracel promočený z deště s batohem, který jsem zapomněl ve škole. Na časná rána, kdy jsem na něj čekal z doučování, spící ve staré židli.
Podíval jsem se mu do očí a tiše řekl:
„Nemůžu. Nedám ti ani cent.“
Mlčel. Zamlžil oči, ale nerozzlobil se. Jen pomalu přikývl a vstal jako odmítnutý žebrák.
Ale než odešel, vzal jsem ho za ruku a poklekl.
„Tati… jsi můj opravdový otec. Jak bychom se mohli bavit o dluzích mezi otcem a synem?“ Dal jsi mi celý svůj život, teď mi dovol, abych se o tebe staral po zbytek tvého. Jednou jsi řekl: „Otcovy peníze jsou synovým právem“; teď jsou moje peníze tvoje.
Pak se rozplakal. Pevně jsem ho objal, jako dítě vyděšené noční můrou. Jeho třesoucí se záda rozplakala i mě.
Od toho dne žil s námi. Moje žena nic nenamítala, naopak se o něj s láskou starala. I když už byl starý, dál pomáhal doma a když jsme mohli, cestovali jsme nebo šli spolu ven.
Často se mě ptají: „Proč se tak dobře chováš ke svému adoptivnímu otci, když ti sotva mohl něco dát, když jsi studoval?“
Jen se usměji a odpovím: „Zaplatil mi studium svou krví a mládím. Nejsme pokrevní příbuzní, ale miloval mě víc než opravdový otec. Pokud se o něj nestarám, jaký by byl smysl mého života?“
Na tomto světě existují dluhy, které peníze nemohou splatit. Ale pokud jde o vděčnost, nikdy není pozdě ji vrátit – plně, upřímně a ze srdce.
