Dozorce trestanecké kolonie se rozhodl „převychovat“ přehnaně zásadovou zaměstnankyni a na noc ji zavřel do cely s nebezpečnými zločinci. Byl si jistý, že se mladá žena ráno zhroutí.
Když se však za úsvitu otevřely dveře cely, zděsil ho hrůza z toho, co se v noci stalo.
Plukovník Michael byl zvyklý na to, že se v kolonii všechno řídilo jeho pravidly. Nikdo se neptal zbytečných otázek, nikdo nepsal zprávy a nikdo neodporuje vedení. Toleroval nesouhlas, zejména u žen.
Anna pracovala v trestanecké kolonii teprve měsíc. Klidná a vyrovnaná, na to místo byla až příliš slušná. Anna nelichotila vedení, nesmála se obscénním vtipům a nepředstírala, že ignoruje očividné věci.
Toho dne viděla, jak strážný udeřil vězně, který se ani nepokusil bránit. Anna si všechno tiše zaznamenala a sepsala oficiální zprávu.
Dokument zmizel o několik hodin později. Strážný se dál pohyboval po bloku, jako by se nic nestalo.
Anna tedy šla rovnou k dozorci.
„Podala jsem hlášení. To, co se tady děje, je zločin,“ řekla klidně.
V kanceláři se rozhostilo ticho.
Dozorce k ní pomalu vzhlédl.
„Víš, kde pracuješ?“ zeptal se tiše.
„Vím, že zákon musí platit všude,“ odpověděla Anna. „I tady. I pro zločince.“
Strážní stojící podél zdi si vyměnili pohledy. Ten pohled vůdce už znali.
Vězeňský dozorce vstal, přistoupil k ní a usmál se.
„Myslíš si, že jsi tady nejchytřejší?“ zeptal se. „Uvidíme, jak budeš mluvit po noci v cele číslo pět.“
Anna zbledla, ale hlas se jí netřásl.
„To je zastrašování.“
„Je to disciplinární opatření,“ odpověděl. „Hoďte ji tam. A nikdo jiný tam nepůjde až do zítřejšího rána.“
Odvedli ji na chodbu, hrubě ji chytili za paže a odvedli před cely. Anna poprvé pocítila skutečný strach, ale nebylo cesty zpět.
Dveře cely číslo pět se s kovovým cinknutím zavřely.
Ve stínu seděli tři muži. Všichni měli záznamy v trestním rejstříku z různých důvodů, všichni byli známí svou krutostí. Mlčky zírali na bezbrannou dívku. Vězni dozorce nenáviděli a bylo děsivé představit si, co by s tou dívkou mohli udělat.
Anna pomalu vešla a pak se stala nečekaná událost…
Za úsvitu přišel dozorce sám otevřít celu. Když viděl, co se tam v noci stalo, zděsil se.
Anna stála u dveří, bez úhony. Vězni seděli tiše, zády ke zdi.
Jeden z nich vzhlédl k dozorci a řekl:
„Tato žena je jediná za celé roky, která s námi mluvila jako s lidskými bytostmi a bránila nás. Nedotkli jsme se jí. Ale kdybyste byl na jejím místě, neviděl byste, co se dnes ráno stalo.“
Anna opustila celu z vlastní vůle.
Jak se později ukázalo, tu noc, jakmile se za ní zavřely dveře, Anna ani nekřičela, ani neplakala. Prostě se posadila ke zdi a začala mluvit.
Celou noc poslouchala vězně. Dozvídala se, jak se s nimi zachází, za co jsou trestáni, jak z nich jsou vynucována doznání, jak jsou odebíráni balíky a lékařská péče.
Ptala se a všechno si pamatovala. Napětí se krůček po krůčku rozplynulo. Muži mluvili klidně, bez hněvu.
O týden později proběhla v trestanecké kolonii inspekce.
A sotva o měsíc později už ředitel kolonie svědčil u soudu – než byl sám uvězněn v podobné věznici.
