Celá vesnice byla ohromena, když sedmdesátiletý muž přivezl domů na své staré motorce ženu – ženu o čtyřicet let mladší než on – a představil ji všem jako svou manželku.
O několik dní později však vesnicí otřásla další událost.
Toho dne se po prašné cestě vedoucí z hlavní silnice náhle ozval známý, dávno zapomenutý zvuk staré motorky. Lidé vykukovali ze svých dveří, někteří se zastavili u studny a dokonce i babička Nina odložila kbelík, protože poznala cvakání motoru.
Byl to starý Štěpán.
Už mu bylo sedmdesát let. Od smrti své ženy téměř s nikým nemluvil, stále nosil ten samý starý kabát a odkládal i ty nejjednodušší věci. Střecha jeho domu každé jaro protékala, plot byl křivý a zahrada zarostlá plevelem.
Ale to nebylo to, co všechny ten den nejvíc překvapilo.
Za ním seděla žena.
Bylo jí asi třicet let, měla na sobě modré šaty se sedmikráskami a tiskla se k němu, jako by se nic nedělo. Motorka se pohybovala pomalu, někdy prskala a někdy ji museli dokonce tlačit nohama.
Když zastavili před Štěpánovým domem, u plotů sousedů se už shromáždila skupinka.
„Bože můj, on se zbláznil…“ řekla tiše babička Nina.
„Je to jeho vnučka?“ zeptal se dědeček Kolja.
„Je to jeho vnučka?“ Ale Stepan, jako by si ničeho nevšiml, si sundal helmu, pomohl ženě z motorky a klidně řekl:
„Mohu vám ji představit? Tohle je Lena. Moje žena.“
Na pár vteřin se nad ulicí rozhostilo hrobové ticho, tak hluboké, že i slepice přestaly kdákat. Pak se ozvalo šeptání.
„Je o čtyřicet let mladší než on!“
„Jde jí o jeho peníze, to je jisté.“
„Uvidíme, jak dlouho tu vydrží.“
Lena to všechno slyšela. Klidně se ale usmívala a všechny pozdravila, jako by se nic nedělo.
O několik dní později však vesnici znovu šokovalo zjištění, co se děje v domě starého muže.
První dva dny všichni očekávali skandál. Ale nic se nestalo. Třetí den si sousedé všimli něčeho zvláštního.
Ráno se z komína valil kouř, vzduchem se linula vůně čerstvého chleba a někdo na dvoře věšel čisté prádlo.
Byla to Lena.
Neztrácela ani minutu a pustila se do práce. Nejdřív umyla okna, která pravděpodobně nebyla myta deset let. Pak uklidila starou kůlnu. Pak vyklidila polovinu nepotřebných věcí ze skladu.
Ale to nejúžasnější se stalo pátý den.
Lena vyšla na dvůr, podívala se na střechu a řekla:
„Takhle nemůžeme žít. Když prší, je to uvnitř skoro stejně nesnesitelné jako venku.“
„Tohle tak moc chci udělat…“ zamumlal stařík.
„Tak se dejme do práce! Začneme dnes.“
A ten samý den byla celá vesnice svědkem neuvěřitelné události.
Štěpán byl na střeše. Ten samý Štěpán, který léta chodil s ohnutými zády a stěžoval si na nedostatek síly. Vyměňoval prkna, opravoval plechy, reptal na hřebíky a… smál se.
Lena dole mu podala nářadí.
O týden později dvůr zdobil nový plot. O dva týdny později byla zeleninová zahrada převrácena a osázena. Dům voněl po koláčích a večer přišli na návštěvu sousedé.
Jednoho večera babička Nina zašeptala dědečkovi Koljovi:
„Víš… nejdřív jsem si myslel, že se náš soused zbláznil.“
„A co si o tom myslíš teď?“
Pohlédla na dvůr, kde se Štěpán smál, když opravoval svou starou motorku, zatímco Lena vedle něj si s ním povídala.
„Teď si myslím… že mu prostě dala nový impuls do života.“
A v tu chvíli celá vesnice pochopila něco nečekaného.
Starý Štěpán se stal nejšťastnějším mužem v celé ulici.
