Muž kráčel ulicí rychlým a jistým krokem a snažil se neztratit ani minutu. Jeho ráno už tak bylo nervózní. V jedné ruce držel koženou aktovku plnou dokumentů a v hlavě si stále dokola přehrával nadcházející schůzku.
V aktovce byly důležité papíry, které se nesměly ani pomačkat a už vůbec ne poškodit: smlouvy, ověřené kopie, potvrzení s razítky i několik originálů.
Dvůr byl obyčejný a klidný. Mezi cihlovými domy vedla úzká cestička, u vchodů stála zaparkovaná auta, na balkonech viselo prádlo a někde nahoře štěkal pes. Muž tomu ale nevěnoval pozornost.
Kdyby mu v tu chvíli někdo řekl, že za minutu bude stát uprostřed dvora, promočený od hlavy až k patě a křičet na psa, jen by to podrážděně mávl rukou.
Nejprve ucítil několik studených kapek na temeni hlavy. Muž reflexivně zvedl rameno, jako by šlo o déšť nebo vodu z klimatizace. O vteřinu později se na něj už valil skutečný proud vody. Ledová voda mu stékala přímo na hlavu i do obličeje.
Muž uskočil, ale bylo pozdě. Proud byl příliš silný. Během několika okamžiků promokla i jeho aktovka.
— To si ze mě děláte legraci?! — zařval, když ledová sprcha konečně ustala.
Dýchal těžce, promoklý až na kost, s vlasy přilepenými k obličeji. Voda mu kapala z brady, z rukávů i z okrajů aktovky.
Několik vteřin stál jako přimražený a nevěřil tomu, co se právě stalo. Pak pomalu zvedl oči.
Na balkoně ve druhém patře stál zlatý retrívr. Vedle něj ležela převrácená kovová nádoba, z jejíž hrany stále odkapávaly poslední kapky. Pes se díval dolů přímo na muže, hlavu lehce nakloněnou, jako by se snažil pochopit, proč je ten dole tak rozzuřený.
Mužův vztek zastínil vše ostatní.
— Ty chlupatá pohroma! Úplně ses zbláznil, nebo co?! — křičel a třásl promáčenou aktovkou. — Víš vůbec, co jsi udělal?! Ale běž k čertu… hloupý pse! Kdo se o tebe vůbec stará?!
Pes odpověděl hlasitým štěknutím. Pak dalším. Nebylo to ani štěkání vyděšené, ani agresivní. Bylo ostré, naléhavé, téměř zoufalé. Muž to ale nepochopil.
— No dobrá, to stačí, — zamumlal podrážděně. — Půjdu nahoru a tvůj páníček mi to všechno zaplatí.
Rychle zamířil ke vchodu do domu. Cestou mu srdce bušilo vzteky. Už si představoval, jak bude požadovat náhradu škody, jak přinutí majitele zaplatit nové dokumenty, čistírnu i zničenou aktovku.
V hlavě se mu samy od sebe tvořily ostré věty. Byl si jistý, že nahoře narazí na někoho nezodpovědného, kdo se tomu, co se stalo, bude smát, nebo vůbec nic nepochopí.
Muž rychle vyšel do druhého patra a stále slyšel psí štěkání. Dveře bytu, odkud se ten hluk ozýval, byly pootevřené. Nejen odemčené, ale dokořán otevřené, jako by někdo vyběhl v panice nebo je nestihl zavřít.
Pes už nebyl na balkoně, ale u vchodu a štěkal tak hlasitě, že se ozvěna nesla úzkou chodbou. Když uviděl muže, okamžitě ustoupil, pak se na něj znovu podíval a vběhl do bytu, jako by ho zval, aby šel za ním.
Muž už chtěl pronést další ostrou poznámku, ale slova mu uvízla v krku.
Na podlaze v místnosti ležela mladá žena. Byla v bezvědomí. Jedna ruka byla nepřirozeně zkroucená pod tělem, vedle ní ležela rozbitá sklenice a na světlé podlaze se rozlévala tmavá vlhká skvrna.
Tvář mladé ženy byla bledá, téměř šedá, rty měla lehce pootevřené a vlasy rozprostřené po podlaze. Nepohybovala se.
Muž ztuhl ve dveřích. Veškerý jeho vztek se v jediném okamžiku vypařil, jako by nikdy neexistoval.
— Panebože… — vydechl a rozběhl se k ní.
Pes přiskočil blíž, nervózně kolem nich pobíhal a tiše kňučel. Všechno najednou dávalo smysl. Ten pes si nehrál na šaška. Snažil se zastavit prvního člověka, kterého dole uviděl.
Snažil se za každou cenu přimět někoho, aby zvedl hlavu, všiml si toho a šel nahoru.
Třesoucíma se rukama muž vytáhl telefon a zavolal záchranku. Pak opatrně poklekl a snažil se zjistit, jestli mladá žena dýchá.
Dech byl slabý, ale byl tam.
— Vydrž, slyšíš mě? Vydrž, — opakoval, aniž věděl, zda mluví k té mladé ženě, nebo sám k sobě.
Sanitka přijela rychle. Ukázalo se, že mladé ženě se udělalo doma nevolno, ztratila vědomí, při pádu se zranila a pak už nedokázala dosáhnout ani na telefon, ani ke dveřím. Bez psa by tak mohla ležet kdoví jak dlouho.
