Když se Sofia dozvěděla, že je těhotná, nedovolila si radovat se příliš brzy. Po několika letech zklamání si odvykla věřit v zázrak hned a naplno, a tak prostě dál žila a snažila se nemyslet na to špatné.
Jenže podivnosti začaly téměř okamžitě. A jako první je necítil člověk. Cítila je kobyla.
Starý hnědák jménem Argus s nimi žil na zahradě mnoho let. Byl klidný, skoro líný, na nic prudce nereagoval a vždy se choval stejně.
Až do chvíle, kdy k němu přišla Sofia — už s lehce zaobleným bříškem.
Zpočátku tomu nevěnovala pozornost. Argus prostě přišel blíž než obvykle, sklonil hlavu a skoro se dotkl jejímu břichu nosem.
— Hej… co děláš? — zeptala se tiše a nevědomky ustoupila.
Kůň se ale nepohnul. Stál nehybně, jako by něco poslouchal.
Druhý den se to opakovalo. Jakmile Sofia vešla na zahradu, Argus šel hned k ní. Už ho nezajímala jablka ani pamlsky. Veškerou pozornost soustředil jen na její břicho.
Jemně se ho dotýkal rty, tiše ho očichával a někdy po něm přejel nosem přes látku, jako by se snažil něco vycítit.
Sofia si připadala nesvá. Nepřipomínalo to obyčejné projevy náklonnosti. Všechno působilo zvláštně, téměř znepokojivě.
A pak se stalo něco, co ji definitivně vyděsilo. Jednoho dne Argus najednou znervózněl, prudce se vzepjal a položil jí přední kopyta na ramena.
Sofia vykřikla strachy. Srdce jí bušilo tak silně, že málem ztratila rovnováhu. V tu chvíli přiběhl její muž Daniel a koně odtáhl.
— Co je mu? — zeptal se ostře.
Odpověď ale nepřišla hned. Veterinář Arguse prohlédl a řekl, že je úplně zdravý.
Jeho chování se však jen zhoršovalo. Kdykoli se Sofia přiblížila, začal být nervózní. Zvlášť prudce reagoval na Daniela — mohl trhnout hlavou, kopnout kopytem nebo zlostně frknout, jako by cítil hrozbu.
Sofia si stále častěji uvědomovala, že se k němu bojí přiblížit. Jenže uvnitř ní sílil jiný pocit: Argus jí nechtěl ublížit. Jako by ji chtěl varovat.
Ta myšlenka ji nepouštěla. Sofia začala číst příběhy a články o tom, jak zvířata reagují na těhotenství, a s každou další větou jí bylo uvnitř chladněji.
Ve třiadvacátém týdnu začaly bolesti. Nejdřív slabé, pak stále silnější. Jednoho večera byly tak prudké, že Sofia nedokázala ani vstát z gauče.
— Danieli… musíme do nemocnice. Hned.
V nemocnici ji okamžitě poslali na ultrazvuk. Sofia ležela a svírala okraj lehátka, zatímco lékař přejížděl sondou po jejím břiše. Zpočátku vše vypadalo normálně. Pak ale lékař zmlkl. A zůstal ticho až příliš dlouho.
Díval se na obrazovku znovu a znovu, zvětšoval obraz, mračil se. V místnosti bylo ticho.
— Je něco v nepořádku? — zeptala se Sofia sotva slyšitelně.
Lékař neodpověděl hned. Pak těžce vydechl a řekl:
— Budu muset přizvat další specialisty.
O pár minut později vstoupili do místnosti další dva lékaři. Vyměnili si pohled, tiše spolu něco probírali, a pak se jeden z nich obrátil k Sofii.
— Plod má vážný problém, řekl opatrně. — Na začátku těhotenství došlo k lékařské chybě.
Daniel se napjal.
— Jaké chybě?
— Byla vám předepsána hormonální léčba, pokračoval lékař. — Jenže dávkování bylo nesprávné. Ovlivnilo to vývoj vnitřních orgánů dítěte. Vidíme známky začínající deformace střev a tlak na bránici.
Sofia jako by přestala dýchat.
— Dá se to… napravit?
Lékař přikývl, ale jeho pohled zůstal vážný.
— Ano, pokud zakročíme okamžitě. Je šance to napravit nitroděložní operací. O něco později už mohly být následky nevratné.
Sofia zavřela oči. A najednou si vzpomněla na Arguse.
Na jeho vytrvalost. Na jeho podivné chování. Na to, jak se znovu a znovu přibližoval k jejímu břichu, jako by cítil něco, co nikdo jiný neviděl.
Operace proběhla následující den.
Když bylo po všem, lékař se úlevně usmál.
— Stihli jsme to, řekl. — Dítě bude zdravé.
Sofia se rozplakala.
O několik dní později se vrátila domů a znovu vyšla na zahradu. Argus stál u brány a čekal na ni. Když se přiblížila, jemně se dotkl její ruky a už se neotáčel k jejímu břichu. Jako by pochopil, že nebezpečí pominulo.
