Večer šla Emma vynést odpadky. Dvůr byl obyčejný — tichý, šedý, téměř bez života. Vedle kontejnerů stála stará lavička a několik pytlů s odpadem.
Náhle k místu, kde se odhazoval odpad, přijel malý náklaďák. Z kabiny vystoupili dva kluci. Rychle vyložili opotřebované křeslo, ani se neohlédli, a hned zase odjeli.
Emma zpozorněla a přišla blíž.
Křeslo vypadalo staré: potah byl ošoupaný, opěrka ruky roztržená, ale samotná konstrukce byla pevná a rám neporušený.
„Divné… proč by někdo něco takového vyhazoval?“ pomyslela si. „Trochu práce a bude jako nové.“
Stála několik minut bez hnutí, jako by zvažovala své rozhodnutí, a pak rozhodně odtáhla křeslo ke vchodu. S námahou ho donesla až do bytu.
— To myslíš vážně? podivil se její manžel Daniel. — Budeme teď sbírat nábytek z ulice?
— Podívej se na to pořádně, odpověděla klidně Emma. — Rám je pevný. Vyměníme potah a bude z toho skvělé křeslo. Pak se ti z něj ani nebude chtít vstávat.
Daniel zakroutil hlavou, ale usmál se:
— Dobře… když už jsi ho přinesla, zkusíme to. Ale jestli tam budou švábi, hned ho zase vynesu ven.
Přenesli křeslo do pokoje. Daniel vzal nářadí a začal opatrně sundávat starou látku. Emma mezitím vytáhla pevnou, světlou látku, nitě a položila na stůl šicí stroj.
— Kdo to, proboha, dělal?.. zamumlal Daniel, když vytahoval spony. — Je to přilepené jako přibité, ale udělané hrozně ledabyle. To rozhodně není práce mistra.
Sundal potah ze zadní opěrky a přešel k sedáku. Když se látka téměř uvolnila, náhle ztuhl.
— Emmo… pojď sem. Hned.
V jeho hlase bylo něco znepokojivého.
Emma přišla blíž a naklonila se nad křeslo. To, co uviděli uvnitř, je přimrazilo.
Daniel odhrnul výplň stranou — a uvnitř ležel sáček. Pak druhý. A třetí.
Všechny byly naplněné pečlivě svázanými balíčky stodolarových bankovek.
Na okamžik se v místnosti rozhostilo mrtvé ticho.
Emma a Daniel se na sebe beze slova podívali.
— Odkud se to vzalo?.. zeptala se tiše.
Daniel polkl.
— Jestli bylo křeslo vyhozené… znamená to, že ho už nikdo nepotřeboval. Takže… ten, kdo ho vyhodil, o penězích nevěděl. Nebo…
Nedokončil to.
— Nebo jsou to něčí důkazy, dodala Emma potichu. — Možná… to souvisí s trestným činem.
Ticho bylo těžké, téměř dusivé.
— Co máme dělat?.. Zavolat policii? zeptala se.
Daniel si prohrábl vlasy a znovu se podíval na peníze.
— Nebo… řekl pomalu, koupit si lístky a prostě odjet na dovolenou?
Stáli uprostřed místnosti.
A u jejich nohou leželo něco, co mohlo během okamžiku změnit… nebo zničit jejich životy.
