Nevěsta zemřela přímo během svatebního obřadu a odvezli ji do márnice. Ale pracovnice márnice si všimla zvláštního detailu: tváře nevěsty byly zarudlé, jako by byla stále naživu, a její srdce se zdálo tlouct.
Pak se stalo něco, co všechny vyděsilo.
Ráno přijela k budově sanitka. Siréna náhle utichla a do dvora postupně vjížděla auta ozdobená bílými stuhami a květinami. U vchodu do márnice se zastavil skutečný svatební průvod. Lidé ve svátečních šatech stáli v naprostém zmatku: někteří plakali, jiní jen mlčky hleděli před sebe.
Nevěstu přinesli na nosítkách. Měla na sobě krajkové šaty, vlasy pečlivě upravené a kytice stále ležela na jejím hrudníku. Vedle ní šel ženich. Nekřičel ani neplakal. Díval se na ni, jako by všechno, co se stalo, byla strašlivá chyba.
Pracovnice sledovala dění z chodby. V márnici pracovala teprve krátce. Zpočátku se bála; v noci se jí zdály studené stěny a dlouhé prázdné chodby. Jednou jí ale vedoucí lékař řekl:
— Nemusíte se bát mrtvých. Nebezpečnější jsou ti, kdo kolem nás chodí a usmívají se.
Od té doby zůstávala u těl klidná. Už nikomu nemohla ublížit.
Když rodinu odvedli, tělo zůstalo v chladicí místnosti. Lékař rychle zkontroloval dokumenty a řekl:
— Zítra bude pitva. Dnes dokončete směnu a nezdržujte se.
— Byla zjištěna příčina smrti? zeptala se.
— Otrava. Všechno je v pořádku, je to podepsané. Nebojte se.
Odešel. V márnici nastalo ticho.
Přistoupila blíž ke stolu. Nevesta vypadala až příliš klidně. Kůže nebyla bledá. Rty nebyly modré. Tváře se lehce leskly.
Mračila se. V márnici je vždy chladno. Těla rychle chladnou.
Opatrně se dotkla ruky dívky a hned prsty ucukla. Kůže byla teplá.
Dotkla se jí znovu, tentokrát pozorněji. Pod prsty cítila měkkost živého těla. Zdálo se jí dokonce, že hrudník se nepatrně pohnul.
— To není možné… zašeptala.
Přiložila ucho k hrudi a v tichu uslyšela sotva znatelný zvuk.
Tlouklo srdce.
Uskočila a zakryla si rukou ústa. Pokud se nemýlila, měli tu dívku pohřbít zaživa.
Bez jediného zaváhání běžela za lékařem.
— Rychle, pojďte se mnou. Je naživu.
Lékař těžce vydechl a šel za ní. Po prohlídce těla řekl:
— Zbytkové teplo. Mýlíte se.
Odešel a ona zůstala sama.
Později se jí zdálo, že se prsty nevěsty nepatrně pohnuly.
Tu noc v místnosti nainstalovala malou kameru. Ráno si záznam přehrála.
Po několika hodinách se tělo skutečně pohnulo. Nevesta se zhluboka nadechla a otevřela oči.
O chvíli později vešli do místnosti lékař a ženich.
— Všechno je v pořádku. Dávka byla přesně vypočítána. Oficiálně je prohlášena za klinicky mrtvou, řekl lékař.
Pomohli jí vstát a odvedli ji pryč.
Tehdy pracovnice márnice všechno pochopila.
Nešlo o otravu. Nevěstu uvedli do umělého spánku. Její „smrt“ byla nutná, aby získali peníze a ovládli firmu.
Ale nepočítali s jedním: že poblíž bude někdo, kdo to nepovažuje za pouhou fantazii.
Uložila si kopii záznamu.
A tentokrát šla k lékaři ne sama.
