Jedna pasažérka rozbila tablet mojí dcery, aby uklidnila svého syna… ale brzy sama propadla panice 😱✈️
Jmenuji se Bethany. Letěla jsem se svou pětiletou dcerou Ellou a doufala jsem, že dvouhodinový let proběhne klidně.
Ella seděla u okénka, dívala se na tablet s pohádkou a nikoho neobtěžovala. Vzala jsem si knihu, ale brzy jsem si všimla rodiny naproti nám.
Jejich syn, zhruba stejně starý jako Ella, se pořád vrtěl, kopal do sedačky a stěžoval si:
— Nudí mě to! Dejte mi telefon!
— Rozhodli jsme se strávit dovolenou bez elektroniky, odpověděla jeho matka. — Najdi si jinou zábavu.
Ale chlapec už si všiml Ellina tabletu.
— Já taky chci pohádku!
Po chvíli se jeho matka naklonila přes uličku a obrátila se ke mně:
— Mohla byste ten tablet uklidit?
Podívala jsem se na ni překvapeně.
— Proč?
— Zakázali jsme synovi elektroniku a vaše dcera ho rozčiluje.
— Ella sedí tiše a nikoho neruší.
Žena se zamračila.
— Takže vám jsou pocity jiného dítěte jedno?
— Vaše rodinná pravidla by neměla omezovat mou dceru.
Potom začal chlapec kňourat ještě hlasitěji:
— Chci její tablet!
Jeho matka se na mě podívala a demonstrativně řekla:
— Já vím, miláčku. Někteří lidé jsou prostě hrozně sobečtí.
Snažila jsem se nereagovat.
Ale o několik minut později žena náhle natáhla ruku přes uličku a udeřila do tabletu.
Spadl na zem.
Na obrazovce se okamžitě rozběhly praskliny.
— Mami! — vykřikla Ella. — Můj tablet!
Rychle jsem se otočila k té cestující:
— Co jste to udělala?!
Ta předstírala zděšení:
— Jé! To byla nehoda. Jen jsem se špatně otočila.
Jenže její spokojený úsměv ji prozrazoval.
— Možná je to vlastně lepší, — dodala. — Dětem škodí pořád koukat do obrazovky.
Přišla k nám letuška. Žena hned začala tvrdit, že šlo o nehodu.
Stevardka si zapsala její údaje a řekla, že po přistání bude možné vše řešit oficiálně.
Objala jsem plačící dceru.
— Určitě to opravíme.
Vytáhla jsem knihu a Ella se brzy uklidnila, když si prohlížela obrázky.
Syn té ženy ale bez pohádky byl čím dál nezvladatelnější.
Kopal do sedačky, tahal za odkládací stolek a vytahoval věci z matčiny tašky.
— Přestaň! — opakovala podrážděně.
— To jsou nejhorší prázdniny v mém životě! — křičel chlapec.
Najednou prudce strčil do sklopného stolku.
Kelímek s kávou se převrhl přímo do klína té ženy a do její otevřené kabelky.
Ta vykřikla a vyskočila.
Na zem vypadla peněženka, letenky a pas.
Než se matka stačila ohnout, chlapec na pas šlápl mokrou botou a táhl ho přes kávovou kaluž.
Žena vyrvala dokument z podlahy a zbledla.
Stránky byly slepené, fotografie mokrá a obálka pomačkaná.
Stevardka k nim znovu přistoupila.
— Letíme do Paříže, — řekla vyděšená cestující. — Pustí nás s takovým pasem?
Letuška si ho pozorně prohlédla.
— Nemohu to zaručit. Pohraničníci ho mohou považovat za poškozený.
— Ale hotel i výlety už máme zaplacené! Něco udělejte!
— V letadle pas opravit nejde.
Žena se snažila stránky sušit ubrousky, jenže tím rozmazávala inkoust a trhala mokrý papír.
Její syn si zase stěžoval, že se nudí.
Muž mlčky hleděl z okna.
A Ella klidně četla vedle mě.
Když letadlo začalo klesat, dcera se zeptala:
— Mami, upečeme doma muffiny?
— Samozřejmě. A taky sušenky.
Když jsem vystupovala z letadla, viděla jsem tu cestující naposledy.
Stála v uličce s poškozeným pasem v ruce a v panice se snažila spojit s konzulátem.
Nic jsem jí neřekla.
Někdy člověku dá lekci sama život.
A na tomhle letu byl rozbitý tablet zdaleka ne největší problém.
